Laskavé chybování

Často se setkávám u klientů s pocitem, že takoví jací jsou nejsou vpořádku, že jim něco chybí nebo naopak přebývá. Například přesvědčení MUSÍM BÝT DOKONALÝ tzn. JÁ NIKDY NEDĚLÁM CHYBY a nemohu dopustit za žádnou cenu, abych je dělal. Možná už jen z těchto napsaných slov je cítit tlak, jaký na sebe zcela dobrovolně jedinec vytváŕí. Bohužel nejen na sebe, ale i na své okolí. Takoví lidé pak věnují velké množství energie tomu, aby ostatním i sobě dokázali neexistující dokonalost a sebezničující bezchybnost. Takoví lidé se ženou za něčím, co neexistuje. A každá i malá chybička je pro ně velkou zatěží. Velké množství energie pak věnují ZASTÍRÁNÍ a POPÍRÁNÍ. Možná to na první pohled nevypadá, ale ubírá jim to značné množství energie a tento proces je statický a nevede ke změně. Je to vlastně perpetum mobile Chyba-Zastírání-Popírání-Chyba-Zastírání-Popírání... Pokud však člověk dokáže poodstoupit od svého přesvědčení, buď sám nebo s pomocí terapeuta, pak je velmi úlevné vidět, že jsem to jen a jen Já, kdo si nastavuje svoje pravidla. A že záleží jen na mně, jaké hry budu sám se sebou hrát. Větsinou se stává, že člověka vlastní hry unaví a vyhledá terapeuta. A jak může být příjemné přepsat si pravidla pro svůj život a začít se na chyby dívat jako na průvodce či ukazatele svého života! Jen je pozorovat, vnímat a pŕijímat a pak se rozhodnout, jak je využiji ve svůj prospěch.
Je to podobné jako když chodíme 20 nebo 30 let v kabátě, my už jsme vyrostli ale kabát zůstal stejný, je nám těsný, je už otrhaný, je nám v něm zima, táhne nám na záda, ale my sami sobě tvrdíme a přesvědčujeme sebe i okolí, že je nám v tom kabátu dobře a ještě se naoko usmíváme a tváŕíme se spokojeně, když nás někdo pozoruje. Ale jak jsme sami, pak cítíme každý šev našeho kábátu, cítíme kde nám je těsný, ale nevíme, co máme dělat. A pŕitom je možné chodit ve starém kabátě a postupně si představovat, vybírat, navrhovat a nakonec začít šít nový kabát a upravit jej tak, abychom se cítili volně i bezpečně, abychom ho mohli pohodlně zapnout i rozepnout, když budeme chtít, zkrátka kabát, který nám bude pasovat. Je zajímavé kolik člověk věnuje času výběru nověho auta, bydlení i oblečení a je to normální, stačí jen věnovat nejméně tolik času i sobě, abychom cítili a přijali, že takoví jací jsme se svými nedostatky a chybami jsme vpořádku a že si svoje štěstí vytváříme my a za svůj život jsme zodpovědní. A chyby jsou dovoleny, užívejme si laskavé chybování, vždyť nám může ukázat další směr našeho života.

Jistá Nejistota

Je skvělé, když člověk dospěje do bodu své existence, kdy začíná cítit svůj Život. Přestává hledat Jistoty a přijímá fakt, že Život je jednoduše nejistý a že jediná Jistota v Životě je Nejistota. Jediné Očekávání, které se naplňuje, je Neočekávat. Pokud člověk přijme fakt, že Život je nejistý a přestane cokoliv očekávat, v tu chvílí se otevírá slavnostní brána do světa nekonečných možností a člověk se stavá Tím, kdo řídí svůj Život, kdo si užívá svůj Život a kdo je za něj zodpovědný. Za naši vnitřní nespokojenost nemůže ani stát ani úředníci, ani partner ba dokonce ani naši rodiče, jediný, kdo má tu velkou moc nad našimi životy, jsme My sami. A věřte mi, stojí To za malinko Námahy, Uznání, Poznání, Přijetí i Odpuštění sobě i svým blízkým. Život je krásný a bude takový, jaký si ho každý z nás udělá.

Rozhodněte se, zda chcete mít pravdu nebo být šťastný

Ano, je to na každém z nás. My rozhodujume o tom, co chceme, kam směřujeme, jak se chováme, jak komunikujeme a také jak se s tím vším cítíme. Hodně často slýcháváme věty typu, kdyby on on ona oni se chovali jinak, tak já bych také... kdyby na mě matka nebyla tak přísná- mohl jsem .... kdyby mě můj otec měl víc rád, tak bych si víc věřil atd. Jistě je znáte také a v různých obměnách je v naší společnosti slýcháme často. Jsou to důvody, proč já nemohu nic dělat. Je to jasné, já nemohu, protože oni-ona-ono se chovají tak a tak. Tím se jedinec dostává do role své vlastní spokojenosti, řekla bych i pohodlí. V každém případě je to pozice nečinnosti a věčného čekání na to, až se moje okolí změní. A tak člověk čeká a čeká a pěkně po česku na všechny kolem nadává, protože oni jsou ti špatní a on nemůže vůbec nic dělat... jen trpět. Výsledek je vlastní nespokojenost s vlastním životem, který jedinec evidentně neřídí a nemůže ovlivnit.
Když se podíváme malinko hlouběji zjistíme, že spokojenost takového jedince závisí na okolí. Tedy já jsem ten, který odevzdal svůj osud a zodpovědnost za svůj život do rukou svěho okolí (on,ona, ono). Nemohu nic dělat, nemohu se vyvíjet, nemohu jít dál a jediné co mohu je trpět své nedokonalé a někdy i nesnesitelné okolí. Takový člověk se dostává do role oběti, a to není pro spokený život příznivé. Pokud ale člověk dospěje k poznání, že už takhle dál žít nechce nebo nemůže a chce něco změnit, zažívám překvapení od svých klientů z poznání, uvědomění si a přijetí toho, že jsem to JÁ a jen a jen JÁ, kdo řídí můj život a kdo je za něj zodpovědný. A také to, že já mám pravdu a přesto nejede vlak rozhodně nepřispívá ke šťastněmu a spokojeněmu životu. Je dobře, že každý z nás má volbu: "Chci mít vždycky pravdu nebo být spokojený?" A jak to máte vy?

Pravda o vztazích

Ve vztazích se potkávají nejméně dva lidé. Do nového vztahu většinou vstupujeme s nadějí, že on-ona je ten pravý. A stejně jako v pohádce věŕíme, že vztah bude trvat navěky a my se budeme cítit milovaní, v bezpečí, náš protějšek bude chápavý, tolerantní a někdy podlehneme klamné naději, že on-ona přesně ví na co myslím, po čem toužím atd. Ano tak to je krásná pohádka. Všimňeme si, že pohádky končí většinou svatbou a nápisem nebo vzkazem a byli spolu šťastní až nadosmrti....
Život je krásný, ale není to rozhodně pohádka a pokud člověk podlehne pohádkám, může přijít zklamání a frustrace a litování sama sebe, proč se to stalo zrovna mně. Vztah je podobný rostlině, zdravá rostlinka nutně potřebuje ke svému růstu zdravé semínko, vhodnou půdu a pečlivé a pravidelné opečovávání. Rostliny potřebují přiměřené světlo, vodu a občasné přihnojení. Jak je možné, že u rostlin je to jasné, a ve vztazích ne? Mohu dát ještě jiné přirovnání - a to s automobily. Auto nám bude jezdit, pokud o něj správně pečujeme, tedy čepujeme benzín nebo naftu podle typu motoru, jezdíme na pravidelné servisy a později doléváme olej. Pokud do benzínového auta nalejeme naftu nebo naopak, víme, co se stane, a pokud nebudeme jezdit do servisu, také víme, co se stane a je nám nad slunce jasné, že pokud auto nemá palivo, prostě nepojede, nemá z čeho vytvářet energii. Jak je možné, že tohle všechno chápeme, ale to co potřebují naše vztahy často ignorujeme a divíme se, že auto (vztah) které nedávno zářilo novotou najednou nejede, nebo že rostlina, kterou jsme dva roky opečovávali, a teď už na ni nemáme čas, nám umírá? Zdá se vám to jednoduché? Ono to v principu jednoduché je. Problém je v tom, že lidé zdaleka nevěnují tolik pozornosti svým vztahům, jako svým autům a rostlinám . A věřte vztahy si to zaslouží, stejně jako si to zasloužíme my. Kdo by neměl radost ze spolehlivého a bezpečného auta nebo ze zdravé květiny. A kdo ne z krásného a pevného vztahu, který vydržel léta?

Chcete využít chaos této doby?

Jak zvládnout současné dění, Jak nepodléhat úzkosti? Jak to dlouho to bude ještě trvat? Komu mám věřit? Mohu vůbec někomu věřit? Kdy se konečně život vrátí k normálu? Kdy půjdou děti do školy a za sportem a do svých kroužků? A když se vrátí, je to nastálo, nebo se kolotoč rozjede znovu na podzim? Přežiju to? Mám se raději nechat očkovat nebo ne? Je to všechno pravda, nebo jeden velký podvod?

Takovými a jistě mnohými dalšími otázkami nás doslova denně bombarduje naše mysl. Dostali jsme se do doby, kdy naše domnělé Jistoty jako práce, škola, nakupování, restaurace i zábava jsou velmi Nejisté a kromě černých čísel a temného strachu z médií nic jiného neslyšíme.
Zvykli jsme si za posledních 20let, že vše si najdeme na internetu a Pravdu se vždycky dozvíme. A co je dnes? Nejrůznější vědci, doktoři a politici se předhánějí v zaručených Pravdách, které jsou často naprosto protichůdné. A pokud se neshodnou ani ti nejpovolanější, co zbývá ostatním lidem?

Je opravdu malinko složité se v této situaci orientovat, zůstat ve svém středu a žít podle svého. Nemyslím podle vnějších podmínek, ale podle svého vnitřního světla-Majáku, se kterým každý člověk rodí. Během života, díky rodičům, společnosti školce škole, zaměstnání náš Maják přestáváme vidět, až nabudeme dojmu, že žádné vnitřní světlo nemáme a že ho mají jenom vyvolení a ti určitě vědí jakým směrem se vydat. A ano, je pohodlné se řídit cizím Majáky a jen je kritizovat.

Jasné je, že každý člověk má svůj originální Maják a ten svítí jen pro něj. Světlo Majáku každého z nás je to pravé jen pro nás. Tedy co člověk, to Maják originál. Myslím, že doba současného chaosu a dezorientace v hodnotách, pravdách a směrech je ideální k hledání a nalezení svého Majáku. Teď máme možnost zahlédnout světlo svého Majáku a nechat ho zazářit. A také za ním jít…..

Chci to opravdu?

Myslím, že na začátku je nejdůležitější zeptat sám sebe: „ Chci se dát na cestu za svým majákem ? Mám odvahu ho hledat, najít a řídit se jeho světlem? Nebo je pro mě lepší a jednodušší hledat cizí majáky na internetu , sledovat miliony majáků v televizi a nadávat, že ani jeden z nich nestojí za nic, Sledováním cizích rádoby majáků můžeme strávit celý život a utvrzovat se v tom, že žádný není pro mě. A ano, máte pravdu, žádný i ten sebekrásnější a sebezářivější Maják není pro Vás. Můžete ho obdivovat, možná se kochat jeho krásou, ale pochvíli zjistíte, že ani ten není ten pravý. Jediný opravdový Maják je ten uvnitř Vás, to světlo, které zářilo na plné pecky při Vašem narození a které jistě svítí i teď, jen pod nánosem tzv důležitých myšlenek ho nevidíme. Jistá je jedna věc, každý člověk má svůj Maják. Otázkou zůstává, zda se chcete vydat na klikatou cestu plnou dobrodružství za hledání svého Majáku, svého vnitřního Světla, na cestu za svoji podstatou , tedy za sebou samým.

Nelze ho najít při sledování televize, ani při sledování pořadů na PC. Je možné se nechat inspirovat druhými, kteří svůj Maják našli nebo jen zahlédli a stojí jim za to jít tou cestou dál.